Jaký je charakter sociálního systému v naší zemi?

Sociální systém se v naší zemi v současné době nachází ve velmi složité situaci. Na jedné straně některé makroekonomické charakteristiky signalizují, že se objektivně daří řešit všechny potřebné sociální situace, na straně druhé nás sdělovací prostředky pravidelně informují o tom, že roste počet domácností, které nemohou zaplatit dětem ve školách teplý oběd, a že roste počet osob, které se obracejí na potravinové banky s žádostí o pomoc. Následující článek byl otištěn v březnovém vydání časopisu Sociální služby (3/2024, www.socialnisluzby.eu).

Text: doc. Ing. Ladislav Průša, CSc., proděkan pro vědu a tvůrčí činnost, Fakulta veřejných politik Slezské univerzity v Opavě; 

Ing. Jiří Horecký, Ph.D., MSc., MBA, prezident APSS ČR

Vláda v uplynulém období přistoupila ke změně podmínek valorizace důchodů, inflace i nadále snižuje reálnou hodnotu příjmů obyvatel, řada sociálních dávek neplní svoje základní poslání. Je zřejmé, že by bylo žádoucí znovu komplexně ve vzájemných souvislostech analyzovat  jednotlivé sociální situace, které jsou v sociálním (ale i v daňovém) systému řešeny, posoudit, zda stávající formy jejich řešení odpovídají současným sociálně-ekonomickým podmínkám a na tomto základě následně navrhnout eventuálně jejich nová řešení. Opomenuty by neměly být i otázky včasného poskytování pomoci, neboť Česká správa sociálního zabezpečení ani Úřad práce ČR dlouhodobě překračují zákony definované lhůty pro přiznání většiny sociálních dávek. 

Jedním ze základních parametrů charakterizujících sociální systém v dané zemi je podíl sociálních výdajů na velikosti hrubého domácího produktu. Tyto údaje je vhodné porovnávat s podílem osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. Český sociální systém se dlouhodobě v tomto porovnání řadí k systémům s nejnižším podílem osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením, podíl sociálních výdajů na HDP se přitom řadu let v evropském porovnání řadí k podprůměrným. V tomto smyslu se jeví, že celý sociální systém mění svůj charakter, postupně opouští korporativní (konzervativní) typ a mění se v typ liberální.
 

Pro evropské země je typické, že jsou ve velké míře založeny na celospolečenské solidaritě. Evropský sociální model je založen na relativně vyspělých systémech sociální ochrany a univerzalitě přístupu k nim, a proto se opírá i o relativně vysoké sociální výdaje (viz: MERTL, J. a kol., Sociální politika, Praha: Wolters Kluwer, 2023). Z uvedeného grafu je zřejmé, že rozsah solidarity je v českém sociálním systému velmi značný a při znalosti základních podmínek konstrukce nejvýznamnějších sociálních dávek lze konstatovat, že tento princip je realizován na úkor principu ekvivalence. 

Nízký podíl domácností ohrožený chudobou a sociálním vyloučením v ČR je způsoben vysokým rozsahem solidarity na úkor principu ekvivalence. Podle analýzy výsledků EU-SILC se v pásmu těsně nad definovanou hranici životního minima (jehož platné částky jsou zhruba o 36–54 % nižší než částky, které byly vypočteny podle metodiky vytvořené k výpočtu životního a existenčního minima – viz: BERAN, V. Náplň a konstrukce životního a existenčního minima 2021, Praha: VÚPSV, 2022, bez ISBN [online, cit. 240219]) nachází velké skupiny osob, u nichž prakticky jakýkoli nárůst životních nákladů může znamenat propad do stavu hmotné nouze.

Je proto zřejmé, že by v současné době bylo vhodné přehodnotit jednotlivé částky životního minima tak, aby plnily plnohodnotně ochrannou funkci sociální politiky a aby jejich reálný pokles nebyl příčinou hlubších sociálních problémů. Skutečnost, že životní minimum dnes dostatečně neplní základní funkci sociálního systému – funkci ochrannou –, naznačuje, že je potřeba znovu analyzovat všechny klíčové vazby v jednotlivých sociálních systémech a znovu posoudit, zda nadměrný rozsah sociální solidarity nemá za následek, že nejsou plnohodnotně naplňovány další funkce sociálního systému – funkce stimulační, preventivní, rozdělovací a homogenizační, a zda není potřebné položit podstatně vyšší důraz na uplatňování zásluhových prvků v konstrukci jednotlivých sociálních dávek.

Krize sociálního státu, v níž se dnes zcela jistě nacházíme, totiž bývají doprovázeny – vedle snižování rozsahu sociální solidarity – posilováním zásluhových prvků v konstrukci jednotlivých sociálních dávek (viz: TOMEŠ, I. Úvod do teorie a metodologie sociální politiky).

Bohužel tento přístup je v praktické politice vlády doposud zcela opomíjen, vláda ex post pod záminkou vzniku národohospodářských škod změnila platná pravidla valorizace důchodů, prosadila v rozporu se svým programovým prohlášením balík daňových změn, místo toho, aby se snažila zdanit zisky zahraničních vlastníků našich bank (a tím tak přispěla ke snížení schodku státního rozpočtu), trestá ty, kteří zodpovědně v předstihu splácí svoje závazky z hypotečních úvěrů. Místo toho, aby ocenila snahu zodpovědných osob spořit si ve III. důchodovém pilíři i po vzniku nároku na důchod (např. pro krytí svých budoucích potřeb při poskytování sociálních služeb), rozhodla o tom, že těmto lidem již nebude vyplácet státní příspěvek k jejich vkladům.

Je proto zřejmé, že je potřeba zahájit širokou diskuzi o budoucí podobě našeho sociálního i daňového systému a znovu komplexně posoudit možnosti řešení jednotlivých sociálních situací tak, aby byly řešeny v souladu s moderními trendy sociální politiky.