Panické ataky aneb Je důležité k dětem přistupovat citlivě

Panická ataka je pro někoho duševní poruchou, pro jiného ukazatel, že dělá něco v životě špatně. Ten, kdo prožívá panický záchvat, si opravdu myslí, že umírá. Ohroženější jsou děti, které paniku prožívají o to intenzivněji, protože nevědí, co se děje, jen se bojí smrti. Pro okolí je důležité vědět, jak se k panikářům chovat.

Text: Alžběta Bublanová,
spisovatelka, novinářka a lektorka

Šestnáctiletá Martina se někdy doma vymluví na bolest v krku. Bojí se jít do školy. Ne kvůli písemce nebo nějakým neshodám s kolektivem, ale někdy už má od rána špatný pocit. Strach, že to nedá, že je škola příliš daleko, že je venku nebezpečno. Už dva roky trpí panickými atakami.

První panický záchvat se projevil v létě, když jí bylo 14 let a vydala se na procházku okolo svého města. Zahřmělo a ona se najednou bála, že ji zastihne bouřka. Nevěděla, že v tu chvíli už nejde o bouřku, ale o paniku. Běžela směrem domů, ale začalo se jí hůře dýchat a ji napadlo, že to je konec. 

Typický záchvat paniky vypadá tak, že postižený má většinou strach o život, tato obava však není racionální, bojí se něčeho, co není reálné, ale v tu chvíli to vidí jako velkou hrozbu. Martina běžela k nejbližšímu domu, zvonila a tloukla do dveří, ale nikdo neotvíral. Nakonec si zavolala záchranku, která přijela. „Jakmile jsem uviděla sanitku, ulevilo se mi. A bylo mi čím dál lépe. Do nemocnice dorazila už zklidněná. Vyšetřili mě a závěr byl, že trpím panickou poruchou. Vůbec jsem nevěděla, co to je,“ vypráví Martina, která začala docházet na terapie.
 

Panickou poruchou trpí čím dál více lidí, a to nejen dospělí, ale i dospívající. Narůstají nejen panické ataky, ale různé úzkosti a sociální fobie. „Je toho čím dál více, není den, kdy by ke mně někdo nepřišel s úzkostí, rozjelo se to covidem,“ vysvětluje dětská psychiatrička Fabienne Kosová z TH kliniky. 

Úzkostnými poruchami podle Národního zdravotnického informačního portálu trpí zhruba 10 % populace. Ne všichni se léčí, přitom léčba je efektivní. V první řadě si ale musí pacient uvědomit, že trpí panickými poruchami či jinou formou úzkostí. Většinou, než dojde k této diagnóze, postižený si oběhá kolečko u různých doktorů, protože nevěří, že jeho problém je psychický. Je ale dobře, že se vyloučí jiné příčiny. Pacienti si totiž často myslí, že ve chvíli záchvatu mají infarkt, mrtvici nebo nějakou další zdravotní příhodu, která je ohrožuje na životě. Koho někdy postihla panická ataka, moc dobře ví, jak je paralyzovaný, většinou se bojí toho, že to nezvládne, že se stane něco hrozného. 

Takhle to cítí Martina. I když chodí na terapie, vyhráno nemá. Někdy ji přepadne pocit, že to ten den nezvládne a zůstane doma. Rodičům se dost často vymluví na nemoc, protože jim nechce přidělávat starosti. „Někdy ani sama nevím, že je to panika, opravdu se bojím o svůj život, prostě mi to tam mozek vygeneruje a řekne mi, že jsem vyčerpaná a je možné, že by se mi něco stalo. A taky se bojím trapasu. Nechci, aby mě spolužáci viděli, jak mám záchvat,“ vypráví Martina. Panická ataka dokáže zacloumat s dospělým, dítě je na tom ještě hůře. I když u dítěte jsou projevy stejné jako u dospělého, tedy bušení srdce, pocení rukou, celková slabost, jeden rozdíl tam je. Dospělý si většinou najde důvod, proč je mu špatně, tedy většina panikářů si myslí, že má infarkt či mrtvici. Dítě tato diagnóza nenapadne. „Myslí si, že umře, ale neví, co se děje, jen má pocit, že tohle prostě nepřežije,“ dodává psychiatrička Fabienne Kosová. 

Zjistit proč bývá někdy obtížné

Co je ale pro dítě, co se týče panických atak, nejhorší? „Nejhorší je všechno a dítě většinou nedosáhne na stabilní dávku antidepresiv, pokud se nedostane do péče psychiatra,“ vysvětluje český psychiatr Radkin Honzák, který této poruše říká královna děsu. Ohledně antidepresiv se vedou různé spory. V knize s názvem Jak se navždy zbavit paniky, úzkosti a strachu od německého autora Klause Bernhardta se dočteme, že proti panice existují různé metody, ale antidepresiva, která jsou proti depresím, nikoli zesílené úzkosti, nedoporučuje. 

„U každého je to individuální. Ať už jde o dítě, dospívajícího, nebo dospělého. Každý to prožívá intenzivně – jinak by to nebyla panická ataka,“ vysvětluje psycholožka pro děti i dospělé Tereza Maroušková. Jinými slovy, každý si musí přijít sám na to, čím paniky porazit, a pokud je člověk na tom opravdu špatně, antidepresiva mohou být první pomocí. Nicméně sama za sebe bych doporučila přijít na to, proč se nám paniky dějí, a možná i slovo „porazit“ je zavádějící. Panickou ataku bychom měli přijmout, pochopit, přijít na to, proč tu je. A pak se začnou dít věci. Zjistíme, že není tak veliká a že vše se odehrává v naší hlavě. U dětí se příčiny hůře vysledují, ale dost často to bývá zátěž a velký důraz na výsledky. 

Opravdu si myslí, že umírá. Hrozný pocit

Důležité je si to přiznat a nestydět se. Právě stud z toho, co řeknou ostatní, by měli lidé zahodit. Je důležité, aby se okolí naučilo chovat k těm, kteří panickou poruchou trpí. Na každého platí něco jiného, ale obecně se dá říct, že bychom k panikáři měli přistupovat citlivě, ale nepanikařit s ním, abychom neprohloubili jeho stav. Měl by u nás cítit bezpečí, ale zároveň bychom ho měli naučit, že to on paniku ovládne a že to zvládne sám. Tohle se učí Martina u terapeutky. „Jednou jsem měla záchvat přímo u ní a ona tam sice se mnou byla, ale spíše mě naváděla, co mám dělat, a pak mi to i řekla, že to já to zvládla,“ vzpomíná Martina. 

Nejhorší, co můžete udělat, je panikařit spolu, říkat postiženému, že opravdu je nějaký bledý a že raději zavolá sanitku. Ovšem pokud, ať už dítě, či dospělý, situaci nezvládají, není žádná hanba záchranku zavolat. „Člověk, který prožívá paniku, si myslí, že umírá, to je hrozný stav,“ doplňuje psychiatrička Fabienne Kosová. 

Linka bezpečí na svém webu zveřejnila rady, jak člověku v panice být ku prospěchu a jak tuhle situaci mohou zvládnout rodiče. Právě pro ně není nic jednoduchého se dívat na své dítě, které je přesvědčené, že umírá, které se třese a myslí si, že je konec. 

Co můžeme dělat, když má ten druhý panický záchvat?

– Odvést pozornost – zkuste mysl zaměstnat něčím jiným, například počítat červená auta nebo přemýšlet nad tím, co bude k večeři.
– Dotyk – pokud máte dítě v panice, pomáhá držet jej za ruku.
– Uzemnění se – člověk v panice si myslí, že to nedá, že se zhroutí, pomůže mu uvědomit si, že stojí nohama na zemi nebo si sednout.
– Soustředit se na dech – v panice bývá hruď sevřená, ale dotyčný přitom dýchá. Pomozme mu dech pozorovat.
– Nezveličovat stav, ale ani jej nebagatelizovat – panická ataka je nepříjemná a je opravdová, věřme těm, kteří ji mají, ale nepropadejme s nimi do paniky.
– Nestydět se říct si o pomoc – děti, ale i dospělí by měli vědět, že na panickou ataku nemusí být sami.
– Klidně zavolat záchranku – pokud je stav neúnosný, není ostuda zavolat na linku 155.
– SOS pilulky pro děti – jde o speciální léky, které nejsou návykové, na rozdíl od léků na uklidnění pro dospělé.
– Využít aplikaci Nepanikař – jde o rychlou pomoc těm, kteří si neví rady.