Pečovatelská služba včera a dnes aneb Jak s vaničkou nevylít dítě

Pečovatelská služba funguje v našich zemích už od o 80. let minulého století. Za všechna ta léta úspěšně pomáhala lidem, kteří ztratili schopnost se o sebe a svoji domácnost postarat, např. z důvodu nemoci nebo vysokého věku. Umožnila jim, aby i přes nepříznivé okolnosti zůstali ve svých domovech a vyhnuli se vynucenému odchodu do cizího prostředí nějakého zařízení. V  průběhu času služba prošla úspěšnou modernizací a v mnohém vyšla vstříc měnícím se potřebám svých klientů, a to např. rozšířením provozních hodin a větším rozsahem nabízených činností.  Původní model, ve kterém byla převažující podporou pomoc při zajištění stravy dovozem obědů někdy ještě poměrně čilé klientele, vystřídalo zaměření na osoby s potřebou péče takového rozsahu, že by bez ní ve svých domácnostech mohly jen stěží zůstat.

Text: PhDr. Pavel Čáslava,

předseda Etické komise APSS ČR

Stimulem řady pozitivních změn v nastavení pravidel pečovatelských služeb byl přechod financování sítě sociálních služeb ze státu na kraje. Na jedné straně omezené prostředky, které kraje dostávají, a na druhé povinnost zajistit dostupnost široké škály sociálních služeb pro své občany vede k tlaku na jejich efektivitu. Přijímaná regulační opatření mají zajistit, aby se zbytečně neplýtvalo prostředky a služby dostávali pouze lidé, kteří je skutečně potřebují. Regulace mají zabránit, aby systém nefinancoval služby, které si mohou občané zajistit jiným, například komerčním způsobem. Nenahrazovat komerční služby sociálními službami, které jsou dotované státem – tak zní obecná zásada.

Tak se stalo, že se určité tradiční činnosti pečovatelské služby dostaly v některých regionech na černou listinu.  Patří k nim zejména již zmiňovaná pomoc při zajištění stravy, kterou si občané často mohou na mnoha místech skutečně opatřit sami prostřednictvím běžných služeb, jako jsou restaurace, školní nebo podnikové jídelny. Na pomyslnou černou listinu „zakázaných“ činností se kvůli teoretické možnosti jejich komerčního zajištění dostaly i další tradiční činnosti pečovatelské služby, jako je pomoc při zajištění chodu domácnosti, nebo běžný, či tak zvaný velký úklid, a také nákupy, praní a žehlení prádla. Tady se však vkrádají pochybnosti. Pohybujeme se v reálném světě, ve kterém bohužel určité množství seniorů žije na pokraji příjmové chudoby a těžko si drahé komerční služby mohou dovolit. Ostatně já ve svém okolí znám pouze jednu rodinu, nikoliv však seniorů, ale mladých, dobře situovaných lidí, kteří si pravidelně za nemalou cenu platí úklidovou službu.

Na mnoha příkladech se ukazuje, že původně dobře míněná opatření, jestliže jsou uplatňována plošně, bez pečlivého posouzení konkrétní situace konkrétního člověka, vedou paradoxně k omezování dostupnosti sociální služby i pro občany, kteří ji skutečně potřebují. Jsou obce a místa často ve vzdálených venkovských oblastech, kde jsou komerční služby, jinak běžné ve velkých městech, nedosažitelné. Mnoho potřebných občanů se tak při striktním uplatnění pravidla dostává mimo systém sociální ochrany.

Jeden z modelových příkladů znají sociální pracovníci ze své praxe velmi dobře. Osamělý muž, trápený neduhy stáří, zvyklý na celoživotní péči své partnerky, kterou nedávno ztratil, prostě není schopen připravit si sám pravidelnou stravu. Pro takového člověka je dovoz jednoho teplého jídla denně zásadní potřebou, aby mohl setrvat ve svém domově. Podobně tristní situace může nastat se zajištěním jeho domácnosti, s úklidem, praním prádla. Možná po pár týdnech fyzického a psychického strádání takového občana starosta nebo někdo ze soucitných sousedů zavolá pečovatelskou službu. Ta zahájí proces, kterému zákon říká jednání se zájemcem o službu. Přijede sociální pracovník, jehož úkolem je kvalifikovaně posoudit, zda situace dotyčného občana opravňuje k uzavření smlouvy a poskytnutí pečovatelské služby. 

Jestliže po zvážení všech okolností vyhodnotí situaci kladně, dostane se do nezáviděníhodné situace konfliktu s regulačními opatřeními, které poskytnutí služby brání. Sociální pracovník je pak postaven před vpravdě etické dilema.  Jestliže s  veškerou vahou své profesní kompetence dojde k závěru, že se daný člověk nachází v nepříznivé sociální situaci takové intenzity, že poskytnutí pečovatelské služby je pro jeho setrvání v jeho přirozeném prostředí fatální potřebou, komu je v konečné instanci odpovědný? Konkrétní lidské bytosti, nebo úřadu?

Regulátor požadující omezení má silné postavení donátora finančních prostředků, ale na druhé straně jsou zde etické požadavky pomáhající profese. Zdálo by se, že vodítko, jak se správně zachovat, dává zákon o sociálních službách. Z něho vyplývá za prvé, že veškerou odpovědnost za posouzení nepříznivé sociální situace zájemce o službu má poskytovatel, a za druhé, že plošná omezení péče odporují zákonné zásadě, že pomoc občanovi má vycházet z jeho individuálně určených potřeb.  V zákoně bychom našli celou řadu dalších ustanovení, se kterými je snaha o necitlivé plošné omezování činností pečovatelské služby v rozporu.

Velmi dobře je tato problematika pojednána ve Stanovisku k poskytování sociální služby, které nedávno vydala APSS ČR. Můžeme však jen litovat, že zákonodárce úmyslně či bezděčně „zapomněl“ poskytovatele vybavit nějakým mechanismem, v jehož rámci by mohl uplatnit svou profesní autonomii a své závěry ze sociálního šetření obhájit. 

Věřím však, že odpovědní lidé na odpovědných místech disponují zdravým rozumem, který jim velí uplatňovat užitečná regulační opatření uvážlivě a s rozmyslem, neboť případů, které se nevejdou do obecných „škatulek“, nejsou jednotky ani desítky, ale spíše stovky a všichni víme, že není dobré podkopávat důvěru občanů v ochotu veřejné správy a sociálních služeb poskytnout pomoc těm, kteří ji potřebují.

Pozn.: Jedná se o autorský článek vyjadřující názory autora.