Seznamte se s Danou Martinovičovou, oceněnou Manažerkou sociálních služeb

Dana Martinovičová působí jako ředitelka Domova na Polní ve Vyškově, kde se během krátké doby stala inspirativním lídrem. V úterý 28. ledna si převzala Národní cenu v kategorii Manažerka sociálních služeb, a to za obětavou a profesionální práci v sociálních službách za rok 2024. Ocenění udělovala již podvanácté Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR společně s Diakonií ČCE (viz také: narodni-cena.apsscr.cz). V následujícím rozhovoru se dočtete, jak Dana Martinovičová motivuje své zaměstnance, jaké vlastnosti by podle ní měl mít správný ředitel i proč by manažer měl vychovávat další manažery.

Text: Mgr. Ivana Vlnová,
zástupkyně šéfredaktorky

Foto: Diakonie ČCE

Co pro vás ocenění Národní cenou sociálních služeb v kategorii Manažer/ka sociálních služeb znamená?

Znamená pro mě závazek. Ocenění získáte za něco, co jste zvládla. Současně ale na sebe přijímáte závazek a také očekávání okolí, že svou práci budete i v budoucnu dělat stejně dobře a stejně kvalitně jako dříve, a možná i lépe. 

Nyní jste ředitelka domova pro seniory a domova se zvláštním režimem. Dříve jste ale pracovala v akademické sféře. Jaký rozdíl mezi těmito obory vnímáte? 

Působila jsem v akademickém prostředí, ve sféře, kde jsem pracovala s mladými lidmi, a současně jsem působila i v managementu. Určitou dobu jsem byla vedoucí katedry a také prorektorka pro kvalitu. A ve svých 50 letech jsem udělala úplnou změnu a šla jsem do sociálních služeb. Zde bych ráda zmínila, že podle mě má každá práce smysl a je úplně jedno, kde ji vykonáváte, když ji vykonáváte poctivě a s maximálním úsilím. Pro mě byla zásadní změna v tom, že v rámci akademické sféry se má práce zaměřovala na budoucnost mladých lidí, zatímco nyní pracuji s lidmi tak, aby byla zachována jejich důstojnost až do konce života. Tohle je něco, co mě neuvěřitelně naplňuje a dává mi naději i do budoucna pro můj život, že se dá žít kvalitně v naprosto všech fázích života. 

Pomýšlela jste už dříve na kariéru v pomáhajících profesích? 

Ne, v podstatě jsem o tom takto nikdy nepřemýšlela. Možnost pracovat v sociálních službách přišla jakýmsi historickým vývojem a jsem opravdu moc ráda, že mě to zaválo právě na místo, kde jsem nyní. 

Vaši spolupracovníci při nominaci uvedli, že jste svou 17letou manažerskou praxi zúročila v Domově na Polní vytvořením prostředí podporujícího iniciativu zaměstnanců. Jak své zaměstnance motivujete? Máte nějaké rady, jak s nimi efektivně komunikovat?

Asi nemohu říct, že bych mohla dávat rady, ale mohu prezentovat svou životní zkušenost – a to ve dvou rovinách. Za prvé si jako manažer myslím, že motivovat nelze, protože motiv je jakási vnitřní pohnutka, a pokud daný člověk se svou vnitřní pohnutkou nic neudělá, tak žádný externí vliv na něho moc velký účinek nemá. A za druhé se snažím být svým kolegům příkladem. Lidé musí vidět, že když po nich něco chci, tak to dělám i já. Pokud jsem vůči svým kolegům náročná, pak musím být náročná nejdřív sama k sobě. Pokud chci, aby byli disciplinovaní, tak jsem disciplinovaná já. Jinak vám lidé neuvěří. 

Je také důležité ke každému přistupovat s úctou a respektem – ať už dotyčný pracuje na jakékoliv pozici. Je mi principiálně jedno, jestli přede mnou stojí šéf péče nebo uklízečka. Budu k nim mít respekt vždy. V neposlední řadě bych ráda zmínila důležitost pokory – s pokorou je třeba přistupovat ke všem aktivitám, ať jde o interakce mezi zaměstnanci, nebo zaměstnanců s klienty.

Při nominaci také padla zmínka o tom, že do Domova přinášíte moderní a inovativní metody. Jaká inovace se vám dosud nejvíce osvědčila? A jaké inovace teprve plánujete zavést?

Ráda bych na úvod zmínila, že záleží na tom, jaká je úroveň domova ve chvíli, kdy do něj nastupujete. Například pro někoho jsou inovací nová elektrická lůžka, ale pro někoho je to naprostý standard. Také je důležitý rozhled, který mám. Když nevím, co mi svět umožňuje, tak to nemohu chtít. Přišla jsem do Domova, kde pracuji, ve chvíli, kdy je pro nás inovací téměř vše. A já rozlišuji ještě tzv. hardware a software. Hardware je vše, na co si lze sáhnout, software jsou mezilidské vztahy a procesy. Nastavujeme velmi mnoho věcí znovu, mnoho věcí se učíme dělat tak, jak by měly správně fungovat.

A musím upřímně říct, že mí kolegové pracovali vždy dobře, jen procesy nebyly vždy dobře nastaveny. Takže my se nyní potýkáme s tím, jak co nejlépe skloubit ten software s tím, jak máme vyřešený hardware. Sídlíme ve starší budově panelákového typu, která dispozičně není na úplně nejmodernější úrovni. Naši činnost tomu musíme přizpůsobovat, včetně toho, jak klienta dokážeme odvézt například na terasu. Když to shrnu, tak se snažíme o to, aby klient byl v co nejbezpečnějším prostředí. A tomu uzpůsobujeme hardware i software.

S inovacemi jistě souvisí i otázka financování.

Mám na financování sociálních služeb specifický názor – jsem asi jedna z mála, která řekne, že stát financuje sociální služby relativně dobře, peněz je dost, jen se nerozdělují tak, jak by měly. Najít peníze vyžaduje určitou iniciativu, ale když nebudu hledat, tak je nikdy nenajdu.

Jaký by měl podle vás být člověk, který zastává pozici ředitele organizace poskytující sociální služby? 

Manažer by měl mít úplně stejné vlastnosti, ať už působí ve zdravotnictví, sociálních
službách, nebo v průmyslu. Měl by to být člověk, který má rád lidi, protože s nimi pracuje. Ale nejenom, že s nimi pracuje, ale pracuje pro ně. Je tam od toho, aby se lidem dobře vykonávalo jejich zaměstnání. Dále – a teď se budu opakovat – je třeba mít úctu a respekt k životu. Je to o trpělivosti, toleranci, empatii, důvěře, akceptaci jiného názoru – což je velmi těžké, ale velmi důležité. A hlavně si myslím, že by manažer měl dělat vše pro to, aby si vychovával další manažery. Ve chvíli, kdy manažer dostane strach, že ho někdo přeroste, tak naprosto skončil. Za mě má správný manažer nechat lidi kolem sebe růst. Zároveň ale nesmí zapomenout zaměstnance kontrolovat. 

Je něco, co by vám práci ředitelky usnadnilo? 

Kdybyste se mě na stejnou otázku zeptala, když jsem začala působit v sociálních službách, tak bych něco dokázala vyjmenovat, ale nyní už ne. Cokoliv ke mně přichází, tak to řeším bez ohledu na to, jak moc těžké nebo lehké to je. Má práce mě jednoduše baví a naplňuje. Není těžká – je náročná. Každý den přicházejí výzvy. A překonávání výzev je pro mě nádhera.
 

Jaký moment či příběh z praxe ve vás za tu dobu, co pracujete jako ředitelka ve službách, nejvíc rezonoval?

Těch příběhů je víc. Například ten z doby covidu-19, kdy jsme se s velkým nasazením starali o naše klienty. Současně 95 % zaměstnanců v sociálních službách jsou ženy, takže se musely potýkat s tím, že často měly doma děti na online výuce. Tyto ženy vše zvládly s neuvěřitelnou noblesou – prostě jsme dále fungovali 24 hodin denně 7 dní v týdnu. A speciálně ve mně zarezonovalo, a to jsem ještě pracovala v organizaci Emin zámek v Hrušovanech nad Jevišovkou, tedy v mém prvním působišti v sociálních službách, když do tohoto zařízení pronikl covid-19. Nákaza se objevila až velmi pozdě, kolem 2. ledna 2021, a mně se stalo, že mi v určitý okamžik zůstala jedna zdravotní sestra na celý domov. Ona v sobě našla takovou sílu, že ve službě zůstala celý týden, v noci se starala o klienty a přes den spala, když bylo v zařízení víc pracovníků. Když jsme na to po roce vzpomínali při vánočním setkání, tak nás všechny přemohly emoce. Jednak kvůli tomu, jak to bylo náročné, ale také proto, že jsme to tak krásně zvládli. 

Je něco, na co byste se v zařízení do budoucna ráda zaměřila?

Asi úplně na všechno. Ale konkrétně – sídlíme ve starším objektu, takže je třeba se zaměřit na opravy elektroinstalace. Ta nás totiž brzdí v dalším rozvoji. Například bychom chtěli udělat změnu v podávání stravy, na jednotlivá patra instalovat myčky, aby se vytvořily takové malé domácnosti, ale nemůžeme to provést vzhledem k zastaralé elektroinstalaci. Nejedná se ovšem jen o hardware, ale jeho inovace nám neuvěřitelně pomůže zlepšit a zrychlit péči o klienty. Dále se zaměřujeme na paliativní přístup. Proškolujeme personál a také jsme v rámci našeho Domova – a tím bych se chtěla pochlubit – vytvořili jakési zázemí pro paliativní péči. Pojmenovali jsme ho Centrum na Polní, aby název neevokoval negativní myšlenky. Součástí je paliativní pokoj, zázemí pro rodiny, které využívají rodiny klientů, ale slouží i pro rozhovory s knězem či psychologem. A toto vnímám jako velký krok dopředu. 

A poslední dotaz: Jak relaxujete?

Přemýšlím, zda vůbec odpočívám (smích). Ale musím říct, že jsem milovník detektivek. Ty čtu zásadně, když jsem s manželem na dovolené, přičemž celou dovolenou proležím na pláži s knížkou. Také miluji detektivky v televizi, vždy žertuji, že stres léčím stresem. A vcelku ráda i vařím, takže víkendy v klidu strávím v kuchyni a někdy si při tom pustím právě nějakou tu detektivku.

Děkujeme za rozhovor!

Více se dočtete v článku Seznamte se s vítězi Národní ceny sociálních služeb Pečovatel/ka roku 2024.

Profily všech oceněných v jednotlivých kategoriích spolu s dalšími informacemi najdete na webu www.pecovatelkaroku.cz.