„Sociální služby se mě jen tak nezbaví,“ říká Lenka Rodějová, oceněná Pečovatelka roku 2024

Když jsem viděla nominace do letošního ročníku Národní ceny sociálních služeb – Pečovatel/ka roku, řekla jsem si „Jé, tu znám“. :-) Ihned mi do oka padla známá tvář s úsměvem od ucha k uchu, se kterou jsme osm let navštěvovaly školní lavice „budějického“ gymnázia. Jsem moc ráda, že i vám, našim čtenářům, můžu představit jednu z oceněných pečovatelek v terénních službách – Lenku Rodějovou (mně známou pod jménem Kujalová).

Text: Ing. Petra Cibulková,
šéfredaktorka časopisu Sociální služby

Jsi jednou z pečovatelek oceněných za rok 2024, a to v kategorii terénních služeb. Nominoval tě někdo z kolegů, co pro tebe takovéto ocenění znamená?

Jsem ráda, že mám možnost tímto poděkovat svým nadřízeným Evě Sekalové a Pavle Popkové, které mi touto nominací daly najevo, že si mé práce váží, a ujistily mne tímto, že můj „tah na branku“ má správný směr. 

V Ledaxu jsi začínala jako brigádnice, co tě k této práci přivedlo?

„Za vším hledej ženu.“ Moje dobrá kamarádka a pečovatelka Dana Freudenschussová se mi jednou zmínila, že hledají brigádnici na večerní směny v domě s pečovatelskou službou. Já zrovna v té době (krátce po mateřské) pracovala v účetním oddělení jedné tuzemské společnosti a horkotěžko jsem v této práci hledala smysl. Zkusit pečovat o někoho jiného než o děti a manžela, vystoupit, jak je teď moderní říkat, z komfortní zóny, mi přišlo jako výzva. Ubezpečovala jsem se, že kdykoli budu moci odejít. A ejhle! Já nakonec ten dlouho hledaný svatý grál – myšleno smysl v práci – v péči o druhé našla. 

Vidíš se tedy v budoucnu i nadále v sociálních službách?

Roky jsem hledala práci, která by mne uspokojovala, ve které bych se našla… V práci potřebuji mít rozmanitost a již zmiňovaný smysl. Práce v komerční společnosti, jejímž hlavním cílem bylo primárně generovat co největší zisk, mi, s mojí povahou, smysl moc nenabízela. V sociálních službách pracuji čtyři roky a můžu říct, že jsem na prahu čtyřicítky, co se práce týče, pevně ukotvena. Jelikož jsem byla „sociálem nepolíbena“, začala jsem studovat tento obor i na vysoké škole, takže se mě tyto služby jen tak nezbaví.

Co na práci v terénu tě nejvíce naplňuje? Je naopak něco, co bys ráda změnila? 

Hnacím motorem mé práce je vědomí, že pomáhám. Olejem, který motor promazává, je jednak samotné „díky“ od klientů, ale též uznání od rodiny, společnosti vůbec. Shledávám, že práce v sociálních službách je společensky hodnocena na docela vysoké úrovni – toto uznání však nekoresponduje s finančním ohodnocením pracovníků. Mluvím za zaměstnance neziskové společnosti, která je financována hlavně z dotací a grantů. Takže kdybych měla onu moc, každému pracovníkovi v sociálních službách bych navýšila cifru na výplatní pásce. 

Jaké vlastnosti by podle tebe měl mít člověk, který pozici pečovatele či pečovatelky zastává?

Jedná se o práci v sociálních službách, tudíž zcela jednoznačně musí mít pečovatel/pečovatelka rád/a lidi. S touto láskou se člověk rodí, musí ji mít v sobě, nedá se naučit. Co se vlastností týče, až budu já stará a budu potřebovat péči druhé osoby, ocenila bych u ní nejvíce empatii (aby se do mé vyřčené radosti či žalu dokázala patřičně vcítit), komunikativnost (aby si se mnou dala kafe a „podrbala“) a trpělivost (s mými či cizími vrtochy). 

Co bys poradila začínajícím kolegům? I třeba těm, kteří chtějí změnit profesi? 

Práce, kdy ten, který může, pomáhá těm, kteří již nemohou (ať už z důvodu věku, postižení, či jiné události), je naplňující, zároveň však mnohdy fyzicky i psychicky náročná. Všeobecně nerada radím, ale kdyby mne přeci jen benjamín v tomto oboru o radu požádal, určitě bych mu doporučila, ať umí pevně za svou prací po pracovní době „zavřít dveře“, netahat si bolesti a smutky svých klientů domů, striktně oddělovat pracovní a osobní život. Doma s rodinou dělat takové pro něj příjemné aktivity, které mu dodají energii, jelikož to je komodita, kterou pečovatel/pečovatelka v přímé péči o klienty potřebuje nejvíc. 

Organizuješ i společenské akce a různá setkání s dětmi ze škol. Myslíš si, že je takovéto propojování generací důležité? V některých městech totiž zaznívají hlasy, že by domovy seniorů neměly být vedle škol.

Jednou za čas napíši nějaký článek, zamyšlení do místních regionálních zpravodajů. Před dvěma lety jsem o tomto mezigeneračním setkání napsala článek „Randes-vouz dvou generací“. Vycházela jsem z přímé zkušenosti, kdy naše klienty v domě s pečovatelskou službou chodí pravidelně navštěvovat děti z mateřské školy Borovany. Přímo naživo vidím, jak je toto setkání oboustranně výhodné, jak se obě generace od sebe mnohému učí. Děti se od seniorů učí trpělivosti, klidu, učí se, že slabším se musí pomáhat. Dříve byly široké rodiny, děti vyrůstaly v každodenním kontaktu se starými lidmi, dnes se mnohdy s prarodiči vídávají jen o prázdninách. Kde se potom mají naučit úctě ke stáří? Kontakt je bezesporu prospěšný i pro seniory. Děti učí „dříve narozené“ vidět svět opět dětskýma očima, umět se radovat a nadchnout z maličkostí, umět být spontánní a žít přítomností. 

Vzpomeneš si na nějaký moment či příběh klienta, který ti utkvěl v paměti? 

Po přečtení této otázky mi hned v mysli vytanul příběh pana P. Ten se spolu s manželkou, se kterou prožil celý život, přestěhoval z Ostravy do Borovan. Týden po zabydlení žena nenadále zemřela. Pan P. byl zlomen, zoufale mu chyběla společnost. S naší pečovatelskou službou měl nasmlouvanou jen dovážku oběda, ale při osobním setkání se mi zmiňoval, jestli by si s ním mohl občas někdo popovídat a třeba i zahrát jeho milované karty. Od té doby jsem se jedenkrát v týdnu „utrhla“ od běžných pracovních povinností a šla na hodinku k panu P. hrát žolíky. Naše hry jsme poctivě zapisovali a nutno dodat, že mnohdy mi dalo pořádně zabrat, abych dorovnala skóre. Pán byl nejen skvělý karbaník, ale též vypravěč a já mu ráda sekundovala jak v roli protihráče, tak i v roli posluchače. Starý pán náhle zemřel. Je to již rok, stále na něj myslím, žolíkové karty mi leží ladem ve skříňce. Už navždy je budu mít spjaté s ním. Doufám však, že se brzy najde někdo, kdo by si je se mnou opět „zamastil“. Děti i manžela nebaví, budu muset začít aktivněji hledat z řad našich klientů, než jejich pravidla dočista zapomenu.  

Profily všech oceněných v jednotlivých kategoriích spolu s dalšími informacemi najdete na webu www.pecovatelkaroku.cz.

Více se dočtete v článku Seznamte se s vítězi Národní ceny sociálních služeb Pečovatel/ka roku 2024.